Cítíš někdy, že se tě slova nebo chování druhých dotknou víc, než bys chtěla? I malá poznámka nebo drobné gesto dokážou zamávat s emocemi. Napadne tě, že jsi možná něco pokazila. Pokud se v tom poznáváš, není se čeho bát. Mnoho lidí si nevšímá, jak moc je ovlivňuje názor okolí – a jak často v sobě neseme pocit, že musíme být jiní, abychom byli přijatelní. Často se tím jen bráníme před vlastní nejistotou, ale ve výsledku nás to zraňuje a svazuje.

V tomto článku se podíváme na to, proč si bereme věci osobně, jak s tím souvisí stres a negativní myšlenky – a hlavně, co s tím můžeš dělat. Představ si, že bys už nemusela stále analyzovat slova druhých. Jaký pocit by ti přineslo vnitřní osvobození?
Dovol si být sama sebou – bez obav, že tě někdo soudí.

Proč si bereme věci osobně?

Proč máme tendenci brát si věci osobně? Co to říká o našem vnímání sebe sama?

Když si nejsi jistá sama sebou, nebo když v tobě hlodají pochybnosti, jestli jsi dost dobrá, může i malá kritika nebo jiný úhel pohledu působit jako potvrzení tvých vnitřních nejistot. V těch chvílích je těžké zůstat v klidu – zasáhne tě to, protože máš strach, že někdo uvidí tvoje slabiny.

Představ si situaci v práci, kde tě kolega upozorní, že jsi něco udělala jinak, než očekával. Napadne tě, že jsi selhala? Nebo přijdeš domů a blízký člověk utrousí poznámku a najednou tě to píchne u srdce. Jdeš po ulici a někdo se na tebe podívá zvláštním pohledem – a tvoje mysl začne okamžitě vytvářet scénáře. Možná přemýšlíš: „Vypadám divně? Udělala jsem něco špatně?“ Ale často to vůbec není o tobě.

To, co zaznívá, nebo co vnímáš od druhých, mnohem víc vypovídá o jejich vnitřním světě než o tobě samotné. Lidé jednají podle svých zkušeností, nálad, očekávání. Někdy může být jejich reakce způsobena úplně jiným důvodem, než si myslíš. A přesto si to vztáhneš na sebe.

Jakmile začneš rozpoznávat, proč tě některé poznámky nebo situace tolik zasáhnou, otevře se ti prostor pro změnu. Kritika nemusí být hrozbou. A omyl neznamená, že jsi méněcenná. Často je to jen odraz toho, co v sobě ještě potřebuješ zhojit.

Co kdybys místo sebekritiky zkusila přijetí? Dovolila si chybovat – a přesto se mít ráda. Protože to, kým jsi, neurčují slova druhých. Určuje to tvůj vztah k sobě samé.

Propojení s péčí o sebe

Dlouho jsem nechápala, jak úzce souvisí sebeláska s tím, co si o sobě vnitřně myslím. Jak moc ovlivňuje to, jak se o sebe dokážu – nebo nedokážu – starat.

V minulosti jsem byla přísná, často až tvrdá sama na sebe. Věřila jsem, že si musím všechno zasloužit. Že musím být dokonalá, abych byla dost. Když jsem udělala chybu, měla jsem pocit, že mě to celou definuje. A tehdy pro mě péče o sebe nebyla prioritou – spíš luxus, který si musím zasloužit až „po výkonu“.

Postupně jsem ale začala vnímat, že právě způsob, jak se k sobě chovám ve chvílích slabosti, má největší sílu. Péče o sebe není jen o vaně s pěnou nebo heřmánkovém čaji (i když i ty umí pohladit). Je to hlavně o postoji: Mám na sebe čas. Naslouchám si. Zastavím se, když to potřebuji. A co je nejdůležitější – nezpochybňuji svou hodnotu podle toho, jaký byl můj den.

Dnes už vím, že to, jak si věřím a jak se vnímám, se neoddělitelně promítá do každodenních drobností: V tom, jestli si dovolím odpočívat bez výčitek. V tom, jestli řeknu „ne“, když cítím, že něco není v souladu se mnou. V tom, jak se ke mně chovají druzí – protože je učím, co si k sobě pustím.

Sebepéče je tichý akt sebelásky, který si zasloužíš bez podmínek.

„Největší svoboda, kterou můžeš zažít, je osvobození od očekávání ostatních.“ – Brené Brown

Jak přestat brát si věci osobně

Nemusíš přestat být citlivá, abys přestala brát věci osobně. Citlivost není slabost. Je to schopnost vnímat – druhé i sebe. Ale je rozdíl mezi tím, když něco vnímáš… a když si to hned vztáhneš na sebe.

Jednou z věcí, která mi pomohla, bylo naučit se zastavit. Neutíkat hned k vysvětlování, obhajobě nebo tichému sebeobviňování. Prostě jen na chvíli zůstat v sobě a nenechat se strhnout emocí druhého. Ne všechno je o tobě. Někdy za ostrými slovy stojí únava, bolest nebo tlak, který si ten druhý přináší – a ty se s tím nemusíš ztotožnit.

Co může pomoct?

• Všímat si svého vnitřního dialogu.
  Jak k sobě mluvíš, když se ti něco nepovede? Když tě někdo zklame? Když tě něco zabolí? Není potřeba být na sebe drsná. Můžeš si to dovolit cítit – a přitom se nezhroutit pod tíhou viny.
• Rozlišovat mezi tím, co je tvé a co není.
  Někdo se na tebe mračí – ale opravdu to souvisí s tebou? Někdo ti něco vyčítá – je to fér, nebo jen promítá vlastní frustraci? Neznamená to, že druhé budeš ignorovat, ale že nebudeš jejich emoce automaticky nosit jako batoh na zádech.
• Vrátit se k sobě.
  Nadechnout se. Položit si otázku: Co teď potřebuji já? A nechat se tím vést. Možná potřebuješ obejmout, možná si dát chvíli klid. Možná si jen připomenout, že jsi v pořádku, i když tě někdo nepochopil.

Brát si věci méně osobně není o tom, že ti začne být všechno jedno. Ale že si budeš blíž. A čím víc budeš vědět, kdo jsi, tím méně tě rozhodí to, co si o tobě myslí druzí. 

Závěr

Možná jsi už někdy zažila chvíle, kdy se ostatní snažili definovat tvůj příběh, ale jen ty víš, jaký skutečně je. Každý den máš možnost se rozhodnout, co si necháš a co pustíš dál. Když se přestaneš brát příliš osobně, uvolníš místo pro vnitřní klid a autenticitu.

Pamatuj, že tvé hodnoty nejsou závislé na tom, co si o tobě myslí ostatní, ale na tom, jak se vidíš ty sama.

Afirmace pro tebe:
„Jsem dostatečná taková, jaká jsem, a mé hodnoty nejsou určovány názory druhých. Dávám si prostor být autentická a miluji se za svou jedinečnost.“

Tento příběh je tvůj. Piš ho s láskou k sobě, krok za krokem, bez ohledu na to, co si o tobě myslí ostatní.